Náramky pro štěstí

O víkendu jsem byla nějaká bez nálady, nic se mi nedařilo, do ničeho se mi nechtělo. A zrovna jsem viděla všude kolem tolik práce, kterou by bylo třeba udělat! Doma, na zahrádce, v počítači...
Z té hrozné depky jsem si začala hrát s malou broží, kterou jsem našla na ulici před naším domem. Střed měla krásný, ale kolem takové divné nesouměrné dráty. Obháčkovala jsem je a hned byla hezčí. Ale chtělo to ještě něco víc. Tak jsem vymyslela náramek. Zkusila jsem ustřihnout kousek zelené maskáčoviny, barva krásně ladila s broží i s přízí kolem. Naměřila jsem proužek 12 x 19 cm, nažehlila na něj z líce výztuhu (rubovou stranu jsem nechala nahoru), přehnula na polovic, sešila na stroji (do jednoho krátkého kraje jsem všila dva přeložené háčkované řetízky jako poutka na zapínání) a obrátila, z líce prošila kolem švů. Přišila jsem perleťové knoflíčky a vyzkoušela - seděl krásně, jen rozepnutí bylo trochu obtížné.
Na střed jsem přiložila brož a hledala, čím ji doplnit. Prohrabala jsem šuplíky a krabice s poklady po babičce a našla jsem další knoflíky, batistovou stužku, kdysi bílou, teď "krásně" zažloutlou, krajkový límeček, kousek látky z vestičky, kterou jsem šila Vojtovi jako tříletému, skleněné perličky, dřevěné korálky, staré příze v přírodní barvě, bavlněnou prádelní šňůru. V duchu jsem si povídala s babičkou, ta by koukala, jak jsou její poklady užitečné! Zkoušela jsem poskládat různé varianty, bylo to úžasně napínavé. K perleťovým knoflíčkům a a perličkám jsem našla jednoho anděla od Vánoc, také perleťového. Jeden knoflík jsem obháčkovala jako kytičku. Trvalo dlouho, než jsem byla docela spokojená. Několikrát jsem párala přišité věci a ještě je přeskládala. Ale z výsledku jsem měla velkou radost. Každičká drobnost na tom náramku má svou historii, svůj význam.
Jen jsem nedomyslela, že když mám náramek už sešitý a našívám na něj ty ozdůbky, všechna zapošití budou na vnitřní straně vidět. No nic, příště to zkusím vychytat lépe.
Tak teď jen koupit nějaký světlý lehký svetřík, abych měla tu nádheru k čemu nosit...

A hned jsem se pustila do dalšího. Vymyslela jsem černobílý, nastříhala bílé plátno, našla a dotvořila spoustu komponentů. Ale nebylo to ono, vůbec jsem to nemohla dát dohromady. Tak jsem zkusila džínovinu - a šlo to! Ustřihla jsem proužek 12 x 15 cm, a k tomu jako výztuhu bílý flanel. Rozhodla jsem se totiž jednu stranu vytřepit a flanel se k tomu krásně hodí. Tentokrát jsem tedy sešila jen jednu dlouhou stranu, do krátkých jsem všila poutka se zapínáním (na jednu stranu kroužek, na druhou velkou karabinu), všechno v ruce, stroj by to nevzal. A zase jsem si hrála celý den, než se mi výsledek líbil a mohla jsem našít komponenty: krajku z Vojtovy kolébky, knoflík z babiččina baloňáku, skleněný knoflíček z babiččiny halenky, dřevěný korálek obarvený na růžovo v šípkovém čaji, jojo a střapec ze staré šály, kousek tylu ze sváteční blůzky, klíček od kufru, kousek vlny z Andělčiny čapky. Nakonec jsem přidala ještě šedomodré prachové pírko, sešila a vytřepila jsem horní okraj. To by bylo, aby takováhle skrumáž amuletů nepřinesla trochu štěstí a pohody!